Mikroživot

Ty nejlepší věci vznikají úplnou náhodou. Od pěti ráno bloudím po kopcích, východ slunce jsem již vzdala, ale nemalovat si nepřipustím.

Vracím se. Z ranního rychlého skicování je polední výlet a cítím se ztrhaně. Je po dešti, stromy jsou osypané nazelenalými šupinkami lišejníku, jako by dýchaly zdá se mi. Nejprve to ani nevidím, pak si to fotím, ale chůzi nezastavuji. Až jinde si s odstupem prohlížím fotky. Vracím se. Ne do chaty, ale k mým lišejníkům. A maluji.

Druhý den jsem připravená obraz dokončit. Včera jsem byla velmi unavená a ne plně soustředěná. Doufám v jediné. Že včera pršelo. Nepršelo. Lišejník se neprobouzí. Spí. Nekřičí jako včera na větývkách v zářivých zelených chomáčcích. Tak lehce to ale nevzdám. Beru svou láhev vody a cákám ji po načervenalém kmeni. V průběhu malování pozoruji, jak voda stéká a vtéká do škvír, kde se opět probouzí život a mně se navracejí včerejší prožitky.