Sněhový Větrník

Bloudím po skalách, prolézám každičkou škvírou alespoň třikrát. Vracím se tam a zpět a vždy když najdu skvělé místečko, ,,cesta" k němu s mou zátěží a plátny v rukách je pouhým snem.

Začínám pociťovat bezradnost a únavu. Směrem ke mně šla osoba. Při pohledu na mou malířskou výstroj se jí vykouzlil úsměv na tváři, který mi předala, když jsme se míjely.

Najednou všechno se zdálo lehčí. Hned z místa, kde jsem stála odbočuji po písčité pěšince vedoucí k jednomu ze skalních obrů. Pracně vylézám až nahoru, kde spatřím nebeský zázrak. Stěny něžně bílé jako sníh. Procházím tunelovitým průchodem. Na zemi je čerstvě napadaný prašan zdrolený ze stěn. Na konci průchodu se mi otevírá široký pohled do lesů, ve kterých vyčnívají několikery ony mohutné skalní postavy. Dojetím padám na kolena do sněhu se slzami v očích. Jestli toto není nebe tak nevím. Vítr mi fouká bílý písek na plátno a pozdní slunce osvětluje bílé pískovcové vrcholky čistými oranžovými tónky.